Každý, kdo se pohybuje v oblasti značek nějaký čas (já už přes 8 let), ví, že každá značka má svůj vývoj, cykly, pády i triumfy. Že gigant jako Apple tancoval několikrát na hranici krachu, že v Disneylandu při otevření netekla pitná voda, že Baťa čelil svým vnitřním démonům. Odpovědí na úspěch není logika, vášeň nebo talent. Ale strategické uvažování podobné tahům Napoleonovy armády po mapě.
Jakákoliv osobní či firemní značka je závislá na svém trávicí ústrojí, do kterého vidí autor (účetnictví, vnitřní procesy ve firmě, ekonomika). A pak na fasádě, čili marketingu, který vytváří obraz značky navenek (a prodává). Obě tyto veličiny jsou v neustálém střetu.
Jedna nás nutí zaměřovat pozornost na stabilizaci firmy, druhá na růst. Jenom silné značky dokázaly v dějinách tyto dvě energie vybalancovat. Zanechat v nás otisk. A třeba nás přesvědčit, že Coca Cola je super pití na léto. Hovno (pardon). Je to pití plné cukru. Přesto je to první, co mě napadne, když se řekne “limonáda”. Zajímavé, že?
Podnikání je občas nelítostný prostor, kde nikoho nezajímá váš názor. Dnes prosperujete a zítra čelíte mladé konkurenci, GDPR, státnímu převratu v čele s diktátorem (kterého jste s úsměvem demokraticky zvolili), vlastní neschopnosti poslat email, bolavým zubům, líným spolupracovníkům atd.
Kdyby bylo podnikání procházkou růžovou zahradou, chodí v ní dnes každý. Co říkají čísla? Když vezmeme v potaz produktivní věk od 15 do 65 let, bavíme se zhruba o 72,4 % veškeré české populace. A je to tak? Není. Podnikají? Ne.
Podle průzkumů je více nasraných lidí v zaměstnání, než šťastných lidí v podnikání.
Podnikání není pro každého. Každý ovšem může podnikat. To je výhoda, kterou jsme v komunismu neměli. Můžete to zkusit. Prodělat. A jít zase dál. Nebo se do toho můžete zakousnout. Přijít o úspory vaší babičky. Krachnout. Pak vydělat míče. Kdo vám může s jistotou říci, jak se bude vás příběh vyvíjet? Nikdo. A to je na podnikání to nejromantičtější (řekl bych až rajcovní). Je to totiž na vás. Jo, bejby, je to tak.
Protože jsem ovšem pragmatik, rozhodl jsem se v tomto článku zaměřit na peníze. Máte to slovo rádi? Já ano. (Za chvíli se dočtete, jak se radovat z jejich množení na vašem účtu.)
Přiznám se, na druhou stranu nesnáším slovo milion. Zdobí každý druhý článek, výroky průměrně bohatých na večírcích, působivou reklamu na nový Forbes. Milion působí mnohdy omšele, ohraně, nudně. Proč jsem to slovo tedy zvolil? Protože vím, že milion vyvolává v našich hlavách jakousi magickou představu ultimátního bohatství. (Já si teda radši dráždím receptory představou miliard…)
Pojďme k věci! Možná jste si všimli, že v našem týmu slavíme 1. narozeniny projektu www.zakonybohatstvi.cz. Na tom by nebylo nic zas tak neobvyklého. Kdyby se nám zároveň nepodařilo během 12 měsíců:
Sakra, tohle byl náš sen! Nebojte, tento článek nepíšu jako oslavu těchto (ve finále) nesmyslů – protože jediné, na čem skutečně záleží, je váš pocit z vlastního života a práce. Ale proto, abyste se mohli zamyslet nad tím, jestli třeba neplýtváte časem blbostmi. A pak. Peníze se vždycky hodí. Jestli je díky tomu článku vyděláte, jděte třeba na pivo s přáteli nebo zachraňte tuleně. Hlavně něco udělejte, prosím. Lepší než si zoufat.
A protože mám rád Star Wars a jsem trochu podnikatelský punker, dám vám 3 tipy od KONCE. Ano. Začneme koncem. Takže tady je váš první milion na účtě, vychutnejte si ho, chodí vám měsíčně (možná i milionkrát, hurá!!!).
Jaký to je pocit? Co s ním uděláte? Ne. Nic neříkejte. Tyhle otázky strašně smrdí koučinkem, a ten v létě působí jako prášky na bolavé koleno po tom, co vás srazil kamion.
Pojďme si říci, co jsem udělal já před tím, než jsem si vydělal první milion za měsíc.
1) CO UDĚLAT TÝDEN PŘED VYDĚLÁNÍM SI MILIONU
Prodávejte. Prodávejte jako o život. Prodávejte jako sviňa (pardon). Beru nyní za samozřejmé, že vaše produkty a služby jsou kvalitní (nikoho neotráví, nepodvedou, nenaserou záměrně atd.).
Podnikatelé, kteří již vydělávají velké peníze, mi nyní rozumí. Možná se smějí. Moje slova je hřejí na hrudi. V břiše cítí motýlky. V duchu se jim točí: “Díky, Tome, miláčku, konečně to někdo píše na plnou hubu!”
Lidé, kteří se teprve chystají vydělávat pořádné peníze, možná nyní omdlévají.
“Tome, to si děláš jako srandu, ne? Nebudu přeci lidem všechno rvát! Fuj, ty prase jedno!”
Beru to. Chápu to. Rozumím tomu. Respektuji vás. A i když mě nyní nesnášíte, mám vás stejně rád. Měl jsem to totiž vždycky taky tak. Považoval jsem Davida Kirše, Andyho Winsona a Pavla Říhu kdysi za nechutné prodejce hrnců. Jo. Furt mi něco rvali. Emailem. Na Facebooku. Reklamou. Pohrdal jsem jimi. Pomlouval je. (Bože, odpusť mi to! Byl jsem tak naivní… Je jsem už požádal o odpuštění, nebojte.)
Nakonec jsem nakoupil. Ha! Možná něco jiného. Ale jo.
Prosím, neberte slovo prodej za špatný konec.
Ono totiž prodávat znamená vždycky svým způsobem “vnutit” (záměrně píšu uvozovky).
Víte, kolik na vás denně vykoukne reklam? V průměru prý 37. (Za západní civilizací jsme pozadu asi o 100 reklam denně.)
A teď si to představte. Denně vás nabaluje intenzivně 37 žen nebo mužů (samozřejmě podle vaší aktuální orientace). No pane jo! A to jste si zapomněli vyčistit zuby nebo nalakovat ofinu! Jedou po vás jako diví. Zpočátku možná super. Hotové rodeo. Ale po roce? Už nechcete vidět ani slyšet. Chce se vám zvracet. Radši se zamknete doma. Pustíte si Titanic nebo porno. Usnete sami s lahvinkou po boku a vypelichanou čivavou na břiše.
A to to s vámi všichni nápadníci myslí dobře, sakra! Mají o vás zájem. Chtějí vám pomoci zkvalitnit život. Zažít štěstí. Růst a prosperovat. Ale… Co je moc, to je příliš. Takže začnete být rezistentní.
Co tedy znamená v takovém případě slovo “vnutit” v podnikání? Zabojovat. Přemýšlet. Dostat se do srdce zákazníka způsobem, který je mu vlastní. Který ho vytrhne. Probudí. Zaujme. Donutí ho si vás vzít do postele místo čivavy a lahve kvalitního vína. Rozumíte? Musíte být romantičtější než Titanic. Dostupnější než porno.
Prodávat rozhodně neznamená:
A pak. Proč týden před vyděláním milionu prodávat jako o závod? On to totiž závod je.
Většina klientů totiž už svého miláčka má. Tedy značku nebo osobnost, od které rádi nakupují. Vy to ještě nejste. Počkat, počkat. Nebojte. Je mi jasné, že je vaše konkurence horší než vy. Buď na lidi více kašle, není tak kvalitní, skvělá nebo kecá lidem nesmysly. OK. Ale lidi jsou na ně zvyklí. Jako na smradlavé tenisky nebo líbání před sexem. Jasné? Co teď?
Prodávejte jako ŠÍLENÍ! 😀 A nebojte se o ně, ani o konkurenci. Stejně k nim váš nově získaný klient brzy přeskočí. Dříve či později. S tím si starosti nedělejte. Nechci vás znervózňovat, ale Paretovo pravidlo už dávno nefunguje.
Podle průzkumů fluktuuje zhruba 30 % – 70 % zákazníků, kteří dělají značkám mnohdy větší obrat, než 20 % věrných. Doba se mění. A lidé jsou více rozmlsaní. Chtějí testovat. Zkoušet. Ochutnávat. Proto prodávejte bez ohledu na to, zda je klient spokojený u konkurence či nikoliv. Existuje velká pravděpodobnost, že chce vyzkoušet i vás. Jenom o tom stále neví.
Je to jedno. Hlavně si na to zvykněte. Většina lidí mele nesmysly, protože to nedělají. Takže pak pomlouvají ty, kteří to dělají. A i když třeba neprodávají nejlépe, učí se. Kdo na tom bude líp za rok, hm?
Dávejte dárky. Proboha! Zdarma! Opravdu. Proč?
Položím vám základní otázku:
Přijdou k vám na návštěvu dvě sexbomby (kočka nebo zajíček) a vy s nimi chcete něco mít. První vám přinese krásný dárek, kytku a něco na zub. Druhá osoba prostě jenom přijde.
Dárky mají kouzelnou moc. Je to laskavost, která se nezapomíná. A i když se zapomene, vreje se někam do DNA zákazníka. A o ten tu jde. Už dávno není prodej o logice. Je z větší míry o emocích. Koukněte se někdy na reklamy v televizi. Kolikrát v nich cítíte logiku? Spíše připomínají trailer filmu, který vás má nalákat do kina, že? Usměvaví lidé, krásné barvy, světlo, la la láááá hudba! Přemýšlejte, proč to tak je?
Podnikatelé si hodně zakládají na logice. Pak na web hodí tři věty o tom, proč jsou skvělí.
“Šetříme váš čas, peníze, energii.” Občas tyhle věty taky používám. Ale zároveň vím, že to nestačí. Emoce jsou klíčem k srdci zákazníka.
Ve 20 jsem chodil s krásnou slečnou. Všechno bylo v pohodě. Do okamžiku mých narozenin. Říkal jsem jí, že mi na nich moc záleží. Že jsou to kulatiny (ha há) a tak. Ona na mě ten den zapomněla. Nenapsala ani blbou SMS! Už jsem ji odpustil, srovnal si čakry, učesal ego. (dodnes ji nemůžu přijít na jméno :D) Když jsme se měli druhý den vidět, zdržela se prý někde s přáteli. Od té chvíle jsem jí nevěřil. Nalomilo to důvěru. Nešlo tu totiž o dárek. Šlo o princip.
Princip toho, že mi druhá osoba věnuje pozornost. Je jedno co dáte (nebrat doslova, i zabalené prd je prdem). Ale posiluje to vztah. Proto, když si nejste jistí, zda vás komunita bere, vaši zákazníci a klienti, dávejte jim dárky. Pravidelně. Něco zdarma. Může to být:
Slevy jsou také fajn dárek. Ale pozor na ně! Doporučuju k nim vždy něco přihodit, ať to nepůsobí tak jednostranně. Například k výročí našeho 1. roku jsme členům klubu dali k prodloužení členství o 2 měsíce zdarma + konzultaci zdarma v hodnotě tisíců.
Ovšem. Nebojte se dávat. Ještě než tak učiníte, je třeba se věnovat prvnímu kroku. Ten je totiž dle mého názoru nejklíčovější. Tak pojďme na něj!
Budujte komunitu! A dejte do toho všechno! Opravdu. Nekecám. Vyplatí se vám to.
Dělají to tak:
Takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Všechno začíná komunitou. Náboženství. Revoluce. Literární směr. Umělecký trend. Pitomý školní výlet do lesa.
Pokud chcete vydělávat více peněz bez komunity, jste jako hajný na poušti s granátem a pastí na srny. Lovíte písek… Je to tak zásadní, až je mi z toho špatně. Opravdu. Bez své komunity lidí jste jako psanci, kteří pořád utíkají od východu slunce k západu. Jste skvělí adepti co Bohnic!
Jasně. Spoustě lidem se podařilo udělat takový produkt nebo službu, kterou si komunita našla “sama” (znovu uvozovky, protože většinou za úspěchem stojí dobré a efektivní investice do šíření značky). Ale to nestačí. Komunitu je třeba:
Tohle je nejdůležitější bod milionové strategie. Tečka. Bez lidí, kteří vás sledují, mají vás rádi a šíří vaše vize, jste odrovnaní. Obzvláště v oblasti služeb. Pokud třeba:
Jasně. Nyní můžete říci, že jsou tu produkty, které nepotřebují komunitu. Třeba toaletní papír. Ten lidé potřebují. OK. Zkuste se někdy podívat, kolik firem už krachlo výrobou toaletních papírů. Pobavíte se. 🙂
Investice do komunity se vám vrátí. Mně se vrátila do roka a do dne. Přiznám se, kdybych zkrachoval, začnu znovu. S komunitou. Ale počkat. Já už znovu začínat nemusím. Buduji komunitu roky. Začnete také?
Zde je pro vás cesta, jak na to. Pomůžu vám. Vím jak.
Děkuji za přečtení článku a pokud se vám líbil, kupte si zde svůj příští milion (nebo dva, je to na vás a nyní skoro zadara) a nebo prostě sdílejte článek mezi přátele!
Děkuji!!!